Ředkvička pochází z Asie. Jako kulturní rostlina se však hojně vyskytovala i ve Středomoří. V historických materiálech se začínají vyskytovat ve třetím století před naším letopočtem. Vedle česneku a cibule ji však dobře znali a používali již staří Egypťané v době staveb pyramid.

V českém prostředí se objevila poměrně pozdě, až ve druhé polovině 18. století. Podle všeho byla ředkev také jednou z prvních evropských plodin přivezených do Ameriky. Existují záznamy o exempláři ředkvičky o váze 45 kilogramů a délce 90 centimetrů, ačkoliv jedinou odrůdou této velikosti je dnes japonská ředkev sakurajima

Pěstování ředkviček není nijak zvlášť náročné. Velmi brzy po výsevu klíčí a během 14 dnů se mohou začít sklízet. Půda musí být pochopitelně dobře propracovaná, s dostatečnou zásobou živin. Zkušenější zahrádkáři vědí, že ředkvička je plodina krátkého dne, to znamená, že jakostní bulvičky se vytvářejí jen na jaře a na podzim, kdy je den kratší, kdežto v létě – při dlouhém dni – vytváří rostlina květní stonky a semena. Proto se v létě nepěstuje. Aby ředkvičky byly chutné a šťavnaté, musí rychle vyrůst, to znamená, že se musí hodně zalévat. Při kolísající vlhkosti začnou totiž dřevnatět.

Ředkvičky se dají jíst syrové, loupané, neloupané, mohou se trošku posolit, čímž se uvolní jejich palčivá chuť, která je způsobena hořčičným olejem. Nejlepší ředkvička je čerstvá, tj. právě utržená. Její nevýhodou je, že se nedá dlouho skladovat, rychle totiž vadne. Ředkvičky lze použít do mnoha salátů, pomazánek, polévek nebo jako přílohu k masu. Zelené lístky chutnají také dobře, ze starších listů lze připravit pesto.

Ředkvičky jsou bohaté na vlákninu. Dále obsahují vitamín C, velké množství kyseliny listové, selen, draslík a vápník. Zdravotní účinky jsou velmi široké. Využívá se jako prostředek proti nachlazení, protože uvolňuje hleny. Velmi účinně však pomáhají i při zažívacích obtížích, protože i jedna jediná ředkev dokáže urychlit průchod natrávené potravy střevy.